Život se sociofobií

15. january 2016 at 0:00 | Crazy Jull |  Theme of the week
Salut,
tento týden se mi téma vůbec nelíbí, ale nakonec jsem přišla na to, o čem bych mohla psát. Po nějakém tom přemýšlení mi na paměť vyskočilo potlačování pocitů. Tlačení je víc a víc do sebe, aby o nich nikdo jiný nevěděl. Nakonec po ještě dalším hlubším přemýšlení jsem došla k závěru jinému. Na toto téma mě napadlo slovo úzkost.


Každý jsme v úzkosti někdy jindy, ovšem lidi jako já, alespoň z mých zkušeností, jsou v úzkosti mnohem častěji. Jde o lidi se sociofobií. Ještě před pár měsíci jsem o tom takto nepřemýšlela, ale jak jinak se to dá nazvat, že? Vtipné je, že ať to kdekoliv řeknu berou to jako nic. Nevědí jaké to je.
Tuto fobii má i jedna moje kamarádka a proto vím, že některé věci se nedějí jen mně.
Dneska bych Vám tu chtěla napsat, jaké problémy mi tato fobie dělá. To, co Vám tady napíši je ovšem jen zlomek z toho.

Prvně bych se asi měla zaměřit, co to vlastně sociofobie je. Jinak řečeno sociální fobie je strach z lidí, jde o úzkostnou poruchu. Lidé, co tímto trpí, mají psychické a někdy i fyzické problémy při styku s ostatními lidmi. Často se k tomuto problému pojí izolace, introvertce, malé sebevědomí, stres a úzkost.
S touto fobií se lze chovat před lidmi někdy i úplně normálně, například já když jsem s kamarádkami, tak jsem na tom o hodně lépe, než když jsem ve společnosti sama. Jsem pod menším tlakem, ale i tak mám s tím někdy problémy.

Jedna z věcí, se kterou se každý den musím potýkat je cestování. Autobusem denně jezdím dvakrát a dříve jsem jezdila ještě víc. Hned prvním problémem je, jak nastoupím. Bojím se totiž, že si mě lidé všimnou, že se mi stane něco trapného a podobně. Takže o tom samozřejmě strašně přemýšlím, což to ještě více zhoršuje. Dalším problémem je placení, co mám říct, jak se mám chovat, co když mi ta kartička upadne? Ještě horší je, když jsem nemocná- mám třeba rýmu nebo kašel. Já prostě nemohu na sebe upoutat pozornost a tak místo toho, abych si odkašlala, se dusím po celou jízdu a pak stejně potřebuji být nejlépe sama. To samé ve třídě. Další věcí je vystupování, hlavně když je tam nacpáno moc lidí. Mám říct, aby ustoupili, nebo jen mám čekat a doufat, že se dostanu ven? Co když do někoho vrazím? Co se stane, když nestihnu vystoupit?

Ve škole jsem v naprosto stejném stresu. Pokud jdu náhodou někam sama, tak hned prvním problémem jsou dveře. Co když mi nepůjdou otevřít, nebo něco podobného? Tak jsem se btw málem první den nedostala do třídy. Horší je, když jdu pozdě. Já prostě se úplně klepu, když mám vejít do třídy, kde je skoro ticho a teď všichni by se na mě samozřejmě podívali, protože bych je vyrušila. To bych prostě nesnesla. O přestávkách je také jedním z mých problémů svačit před někým. Vážně mi strašně vadí jíst před někým. Jenže když se nenasvačím, tak částečně díky tomu a částečně také díky mému ohromnému stresu mi vždy začne kručet v břiše a to mi vadí úplně stejně. A co teprve když mám něco před tou třídou říct, nebo vstát a napsat něco na tabuli? No to bych se nejradši propadla a nebyla vidět.

No a teď si představte, že tohle je můj život neustále ve společnosti. Ať jdu kamkoliv, ať jdu třeba jen vynést tříděný odpad, tato fobie je se mnou. Neopouští mě a řešit ji, léčit ji je moc náročné a komplikované. Každé moje rozhodnutí je dlouze promyšleno- ať jde o něco zásadního nebo jen nastoupení do autobusu.

Mohla bych Vám tu toho napsat tunu, ale tento blog si čte i pár lidí, co mě zná a já upřímně nechci jen tak jedním článkem říct všechny mé problémy s touto fobií. Ale myslím si, že jste pochopili pointu a to je hlavní.

Chtěla bych se na konec ještě zeptat, trpí někdo z Vás stejnou fobií a pokud ano, jak se jí snažíte léčit?
Je t'aime.
-CrazyJull

 

1 person judged this article.

Poll

I was here...

» ♥ «

Comments

1 Hannah Hannah | Email | Web | 15. january 2016 at 10:55 | React

jéééééžiš, tak to je mi moc líto! Vůbec si to nedokáži představit, co musíš prožívat :-( :-( :-( To je mi moc líto :-( :-(

2 Tucka Tucka | Email | Web | 15. january 2016 at 16:19 | React

Páni. Vím že je sociofibie hrozná - ostatně jako všechny fobie - ale tohle je, no, zlý, no.
Moje fobie se třeba projevuje jen když je večer, noc. Mě právě kontakt s lidmi pomáhá, je to asi jediné, co mě drží nad vodou.
Ale chci to léčit. Nevím za jak dlouho, ale chci jít k psychologovi i psychoterapeut oči a Tobě bych asi doporučila časem to samé, protože čert ví, co jinak s fobiemi dělat...

3 Sandra Sandra | Web | 15. january 2016 at 17:47 | React

tak to som teda rada,že táto fóbia sa ma netýka.. páni,máš to veru ťažké a vidieť,že život so sociofóbiou neni taký ľahký..

4 Džejní Džejní | Web | 15. january 2016 at 19:50 | React

zopar tvojich stavov a strachu sa rozhodne tyka aj mna. rozhodne viem, ze by som neprezila, keby som do triedy prisla neskoro a ako hovori ten obrazok uplne napravo, radsej by som vymeskala hodinu, akoby som mala prist v strede hodiny a vsetky oci by boli uprete na mna. nastastie chodievam vacsinou na cas, takze za skoro 14 rokov chodenia do skoly sa mi podarilo prist neskoro asi 3krat. a z tohto isteho dovodu, ze by som bola na chvilu stredobodom pozornosti, som nikdy neznasala nosenie triednej knihy alebo aj zotieranie tabule. ale to zotieranie tabule som posledny rok na gymnaziu akosi zvladla, ked som radsej zotrela, akoby sa potom ucitel mal rozculovat, ze preco nie je zotreta tabula, aj ked som nebola tyzdennicka.
co sa tyka situacii mimo skoly, napriklad hrozne nemam rada, ked sa ma zacne pytat pokladnicka, ze ako sa mam. alebo aj ked musim narychlo riesit nejaky konflikt, ktory prave v tej chvili nastal, ako, ze mi napriklad zle vydali, tak sa klepem. a nerada si objednavam uplne hocikde, ale to som uz trochu prekonala.
presne kvoli tomuto problemu som uz 6 rokov nebola u kadernicky, pretoze fakt nenavidim, ked sa snazi nadviazat konverzaciu. a bojim sa, ze sa na verejnosti nejako strapnim a ked som sama, tak je to uplne najhorsie. preto nechodim prilis rada sama von, ale aspon s mamou, aj ked to je zrejme dost smutne. ale je to tak. raz sa mi stalo, ze som skoro nevystupila z autobusu, lebo som sa bala povedat, aby ma ludia pustili von.
s kaslom som na tom uplne rovnako, radsej sa skoro zadusim, akoby som si mala odkaslat. je to uplne hrozne.
s jedlom na tom nie som az tak, ze by som nezniesla jest pred inymi, ale napriklad ked sme boli na skolskom vylete a nikto nejedol, tak som nejedla ani ja, aj ked som bola hladna a mala som jedlo so sebou. proste som sa bala "byt ina". ked som sama, tak sa sustredim iba na to jedlo a nejak to zvladam, uz som sa najedla aj vo Viedni na ulici, ked som mala rozok na obed so sebou. ale bola tam celkom velka davka sebazaprenia.
snazim sa trochu s tym bojovat a obcas mi to aj ide, ale nieco sa stane a ja dostanem uplne hrozny blok a vsetko, o co som sa snazila, je prec. da sa s tym zit, ja ani iny zivot nepoznam, ale urcite sa s tym da aj nieco robit. ono aj zalezi od toho, ako velmi zlu mas tu fobiu. a pripadne obratit sa na odbornika, ale to je asi akurat tak kruty vtip. neviem ako ty, ale ja mam problem zavolat komukolvek cudziemu a aj zdvihat telefon neznamym cislam. moja nocna mora.

5 Sabush Sabush | Web | 15. january 2016 at 21:00 | React

Takéto dosť podobné stavy som mávala, keď som bola menšia.. teraz keď som strašia ma to už nejako prešlo, ale vždy sa nájde chcvíla, kedy by som sa najradšej prepadla pod zem.. myslím, že je to čisto na povahe človeka, na tom sa jednoducho musí pracovať .. :) Ked som išla do rizikovejších situácii, naučila som sa odolávať stresom, práve ked som spravila to, čoho som sa bála :) skús to :))

6 Bethany Bethany | Web | 16. january 2016 at 21:20 | React

Tyhle pocity se u mě projevovaly celý můj život už od dětství, ale v posledních pár měsících jsem se nějakým způsobem "vypracovala" a třeba referát před třídou zvládla v pohodě, zatímco kdysi jsem u referátů před spolužáky koktala, červenala se, prostě byla neuvěřitelně nervózní. Někdy mě takové stavy přepadnou i teď, třeba když musím přecházet přechod, tak mi vadí, že na mě lidi koukají z auta. (Já vím, že je to divné, ale je to tak :D :(). Stejně jako ty si svá rozhodnutí dlouze promýšlím.

Držím ti palce, abys to zvládla, protože z vlastní zkušenosti vím, že se s touto fóbií žije opravdu těžko a nejde se jí zbavit, dá se jen utlumit.

7 Ooomarie Ooomarie | Web | 17. january 2016 at 12:38 | React

Moje nejlepší kamarádka má tuhle fobii - nikdy jsem nevěděla, že je to fobie, ale po přečtení tvého článku si myslím, že to na ní úplně přesně sedí. Chápu, jaké to musí být, ačkoliv ne z vlastní zkušenosti, a jsem vážně strašně ráda, že touto fobii netrpím. Stačí mi moje fobie, kterých je taky požehnaně :D
Budu ti držet palce, abys to všechno zvládla a aby se to zlepšilo, i když vím, že to není jednoduché :)

8 Ordinary Girl Ordinary Girl | Web | 17. january 2016 at 17:00 | React

Nikdy jsem nad tím tolik nepřemýšlela. Ale jak si čtu tento článek, pomalu mi dochází, že já vlastně takto přemýšlím úplně nad vším. Mám úplnou hrůzu mluvit s neznámými lidmi. Mám strach z toho že se mi někdy stane něco trapného a lidi na mě budou prostě zírat. Nesnáším pozornost. Přemýšlím i když vejdu do autobusu. Co mám říct, kdy přesně mám vystoupit, co by se stalo kdybych nevystoupila. Myslím že mám úplně stejné problémy jako ty, když jsem si četla tento článek. Nikdy jsem si ale tak nějak nepřiznala že by to mohla být nějaká sociofóbie.. vždy jsem si myslela že jsem zkrátka stydlivá a nad vším moc přemýšlím.

9 Routha Routha | Email | Web | 17. january 2016 at 17:04 | React

Touhle fobií nějak zvlášť netrpím. Vlastně nevím. Dá se počítat to, že se bojím, když jdu po obchodě sama a mám zvláštní pocit že se na mě všichni dívají a já se snažím být co nejmíň nápadná a tvářit se naprosto normálně (i když vím že se tvářím jak blbeček)?
Když jsem s nejlepší kamarádkou, spíš je mi úplně jedno, že se na mě dívají. Dělám blbosti a obě se smějeme a je nám fajn. Ovšem když mám jít někam sama tak mám chuť být neviditelná.

10 Simix Simix | Web | 17. january 2016 at 17:43 | React

~Čaué~
Řekla bych, že dobrý nápad na článek :)
Sociofobie... o tom jsem si dost vyhledávala v prváku, protože jsem tím trpěla. Já když jsem bývala sama a kolem mě hodně lidí. Radši jsem koukala do mobilu... Byla jsem nervózní, klepala jsem se a kousala si ret. Častokrát jsem v klidu nemohla ani jíst. Klepala jsem se v jídelně.
Během dvou roků, jak jsem si začala zvykat, mě to opouštělo, ale stále to ve mě trochu je.
Co se týče toho trapasu při nastupování... taky jsem to tak měla.
Měla jsem to úplně stejně.
Dá se toho zbavit. Záleží na psychice a na tom, co má člověk v hlavě.
Učíme se to i o psychologii.
Mě tato fobie úplně neopustila, ale je to rozhodně lepší :)
Přeji ti hodně štěstí.

11 Heaven Heaven | Web | 20. january 2016 at 16:53 | React

Občas mám dost podobné pocity. Ale nevím, proč bych tomu hned musela říkat fóbie, nemoc... zní to hrozně negativisticky. Takovou věc si prostě nepřipustím, takže se raději překonám a budu dělat jako že jsem normální a opravdu to pomáhá :) Hodně blogerů o tom píše a vím, že to je někdy těžký, ale na druhou stranu taky není dobrý se v každým pocitu rejpat a prostě si říct, že to nic není... Protože pak to skutečně samo odezní.

12 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 21. january 2016 at 21:43 | React

Znám tě, chápu to, a věřím že se to zlepší! :) Každopádně to na tobě není skoro nikdy poznat..
Mimochodem - chybíš! :3

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement